JAK UDĚLAT EMOCE ROZUMNĚJŠÍMI A ROZUM EMOTIVNĚJŠÍM?

Když jsem dočetl tuto knihu, vzpomněl jsem si na století starou myšlenku Sigmunda Freuda, kterou lze zjednodušeně parafrázovat takto: v průběhu vývoje člověka se vzdálila kultura, kterou žijeme, od našich pudových sil a instinktů. Chceme-li být individuálně psychicky a tím také společensky, sociokulturně zdraví, musíme „kultivovat“ naší pudovou podstatu a současně naši kulturu přibližovat naší pudové přirozenosti. Otázkou je, nakolik to je možné? Zdá se, že právě přes „emoce“ cesta vede.

Jsou „rozum“ a „emoce“ zcela odlišné věci?

Odkazování na emoce v souvislosti s vývojově starou částí mozku (plazím a savčím mozkem) a na rozum s vývojově mladší částí mozku (neokortex) je sice oprávněné, ale poněkud zavádějící. Emoce jsou silně vázány na pudy a instinkty a jsou více přenášeny geneticky než vlivem sociokulturního prostředí v průběhu života. Rozum jde ruku v ruce se vznikem řeči a myšlení, s postupným vývojem od „předmětného“ k „abstraktnímu“ myšlení a hraje zde relativně výraznější roli vliv prostředí (výchovy, vzdělání, technologií dané doby apod.) než vliv genů. Nelze se však domnívat, že naše emoce neprocházejí vývojem. Zatímco naše základní výbava pudy a instinkty se skutečně viditelně nevyvíjí, emoce procházejí změnami současně s naším rozumem. Hodně zjednodušeně lze říci, že emoce se vyvíjejí aritmetickou řadou a rozum řadou geometrickou. Mezi rozumem a emocemi je však kulturně vývojová souvislost a obě složky se vzájemně ovlivňují a proměňují. 

Jaká je souvislost mezi IQ a EQ?

Je pravdou, že emoce u člověka jsou vývojově starší než jeho rozum, který je prokazatelný až „posledních“ nejméně čtvrt miliónu let. Od jisté doby jdou však ruku v ruce. Proto je také obtížné oddělit obecnou inteligenci od emoční inteligence (IQ od EQ). Troufám si vyslovit hypotézu, že mezi IQ a EQ je statisticky významná závislost. Ano, známe lidi s vysokým IQ, jejichž chování naznačuje velmi chabou sociální a emoční složku inteligence. Často se ptáme (a nikoliv jen v souvislosti s politickými osobnostmi): „jak je možné, že tak chytrý člověk se může chovat jako idiot?“.  Navzdory tomu jsem přesvědčen, že ve skupině lidí s vyšším IQ jsou více zastoupeni lidé i s vyšším EQ a naopak: ve skupinách lidí s obecně nižší inteligencí je větší podíl těch, kteří s emocemi nedokáží pracovat, jsou buď neteční, pasivní nebo naopak agresivní. U lidí s vyšší obecnou inteligencí je také vyšší pravděpodobnost, že v průběhu života budou výrazněji posilovat jak svůj rozum, tak současně schopnost mít své emoce pod kontrolou. 

Posilováním obecné inteligence posilujeme i emoční inteligenci a naopak. Ovšem i relativně malý vývojový „náskok“ a instinktivní „náboj“ a tím „rychlost“ emocí může způsobovat rozpor mezi tím co chceme racionálně dosáhnout a mezi tím, co s nezamýšlenoupříměsí emocí svým chováním skutečně dosahujeme. Poznání tohoto rozporu a „synchronizace“ emotivní a racionální složky našeho myšlení a jednání je cestou nesmírně složitou a obtížnou, ale vedoucí k úspěchu v komunikaci a kooperaci s druhými a tudíž i k osobní spokojenosti.

Jak emoce a rozum souvisejí s našimi hodnotami?

Náš hodnotový systém předurčuje, zda nám budou emoce škodit nebo pomáhat, zda podpoří rozumné, racionální jednání nebo naopak jednání destruktivní a agresivní. Materialistický a ideologicky dogmatický hodnotový systém lidí podporuje jednoznačnost a jednoduchost. Dává přednost dichotomickému vnímání a přijímání věcí a jejich hodnocení „buď  a nebo“. Buď je to „dobré“ nebo „zlé“, buď jdeš „s námi“ nebo „proti nám“… Černobílý obraz světa ignoruje nejednoznačnost, širokou škálu možností a barevných odstínů a posiluje „extrémní“ negativní emoce (strach, zlost, závist…), které nacházejí svůj výraz v netoleranci, v sektářství všeho typu, v třídní nenávisti, v šovinismu, v rasismu, ale i například v davové psychóze a agresivitě na fotbalových stadionech. Taková hodnotová orientace nahrává rychlému prosazení emotivních stereotypů a pudovým reakcím.

Naopak postmaterialistické hodnoty lidí, které se opírají o sebereflexi, vzdělávání, osobní rozvoj a seberealizaci, účast na řízení obcí a státu, možnost svobodného podnikání a vyznání, cestování a poznávání jiných kultur, vedou k chápání složitosti a nejednoznačnosti světa, k toleranci a snaze pochopit odlišné „věci“ kolem nás. V důsledku toho také vystupují do popředí pozitivní emoce, které jsou syceny obdivem, uznáním, radostí, ale i soucitem a účastí, snahou pomoci. Jsou jakousi „brzdou“ nesmírně rychle se nabízejících a prosazujících emočních stereotypů, motivují k hlubšímu poznání, k otevřené komunikaci a konstruktivní kooperaci s druhými. A vzhledem k tomu, že sebe poznáváme v „zrcadle“, které nám nastavují druzí, bude i naše sebereflexe příznivější, což zpětně pozitivně ovlivní i druhé lidi.

Proč rozpor mezi ambicemi a schopnostmi nechává vítězit emoce?

Zkušenost s lidmi okolo mě i se sebou samým mi říká, že velkým a možná největším zdrojem nezvládnutých emocí je rozpor mezi našimi ambicemi a reálnými předpoklady a schopnostmi je naplnit, dosáhnout. Zatímco pro lidi skromné, mající v sobě velkou pokoru, je většinou příznačné, že dokáží dobře s emocemi pracovat, lidé s velkými ambicemi a malými schopnostmi je naplnit, bývají velmi často ješitní, vztahovační a jen obtížně bez negativních emocí přijímají i dobře míněnou zpětnou vazbu, zvláště pokud je jen trochu kritická. 

Nereálný odhad osobních možností a neadekvátně nastavené cíle, nutně vedou k nespokojenosti se sebou samým a k výrazně negativnímu emocemi sycenému jednání, pro které je typická sebelítost, vztek, hledání příčin neúspěchu ve vnějších podmínkách, závidění úspěšným a bagatelizování jejich úspěchu. V individuální rovině se to potom projevuje v defétismu, pasivitě nebo v extremistických aktivitách. Ve společenské rovině to vede k preferenci osobních „jistot“ nezávislých na individuálním přičinění, k rovnostářství a k přijímání paternalistických a populistických názorů a koncepcí. Nezvládnutý rozpor mezi osobními ambicemi a reálnými schopnostmi vyvolává emoce, které nahrávají nesvobodě a omezují naši seberealizaci.

Jak se projevují rozum a emoce u odlišných typů lidí?

Emoce ať již negativní nebo pozitivní se projevují u různých typů osobností různě. „Pragmatický“ osobnostní typ (orientovaný na cíle a na efektivní dosahování výsledků) a „analytický“ typ (orientovaný na detail a metodickou systematičnost) jsou výrazně racionálními typy osobností a emoce nehrají v jejich uvažování, rozhodování a chování primární či zásadní roli. Samozřejmě ve vypjatých situacích dokáží být emotivní, ale snaží se své emoce „držet na uzdě“, respektive dávají více energie do uvažování nad racionálním přínosem či užitkem věcí (pragmatik) nebo nad metodou (analytik) fungování dané věci, takže emoce nemají tolik síly a jsou upozaděny. 

Naopak „extrovertní“ typ (orientovaný na silný prožitek) a sociabilní typ (orientovaný na utváření a udržování vztahů k druhým lidem) jsou mnohem více emocemi druhých ovlivňování a sami také výrazněji emoce vyjadřují. Svá uvažování a rozhodnutí častěji stavějí na intuici, na pocitu. Sociabilové na pocitu, zda a jak bude daná záležitost vnímána ostatními, extroverti na pocitu, zda daná věc jim poskytne prostor (a publikum) pro seberalizaci a pro  silný prožitek. 

Posilování emoční či sociální inteligence je však důležité pro všechny zmíněné osobnostní typy. Racionálnějším typům (pragmatik a analytik) pomůže k větší empatii, ke schopnosti více vnímat stavy a potřeby druhých, více jim naslouchat a adekvátněji reagovat na jejich názory, návrhy a životní situace. Naopak „emotivnějším“ typům (extrovert, sociabil) umožní zmírnit vliv emocí a intuitivních předpokladů a více se zaměřit na priority, na jádro problému a jeho konstruktivní a efektivní řešení. 

Čtyři výzvy

• Rozum a emoce nejdou proti sobě. Jen emoce mají tendenci být rychlejší a hlasitější. Je těžké a někdy nemožné zvítězit nad pudovými a instinktivními silami, ale někdy to jde, ale je třeba to trénovat!
• Rozum má schopnost emoce kultivovat. Základem jsou naše hodnoty a jejich postmaterialistická změna. Je věcí svobodné volby každého z nás, zda chceme jen „mít“ nebo také „být“.
• Nejhorší životní emocí je pocit nenaplnění, který plyne z toho, že naše schopnosti nenaplňují naše ambice. To vede ke zlobě, závisti a ješitné nevraživosti. Začněme proto pracovat s emocemi v tomto bodě! 
• Smiřme se s tím, že někteří lidé dostali schopnost pracovat s emocemi od Boha, jiní se to musí pracně učit. Ovšem na druhou stranu to, co je těžce vydřené zpravidla má větší trvanlivost, více si toho vážíme a více to využíváme. 

Přeji Vám, aby Vám tato kniha byla dobrým průvodce na cestě k rozumnějším emocím a emotivnějšímu rozumu.

Aleš Kabátek

sociolog, ředitel společnosti

SMARTER Training &Consulting

Text je předmluvou ke knize Emoce pod kontrolou autorky Radky Loja, vydané v nakladatelsví Grada v roce 2019.